Tak sem přidám jednu povídku, je krátká a jedná se o žánr Shoujo-Ai, ikdyž tam není nic vážného, přesto pokud někoho toto téma pohoršuje, nechť to nečte.
Po tvářích jí ztékaly horké slzy. Běžela pořád dál.
"Už moc dlouho mě to trápí, a dál už to nevydržím. Miluji tě."
"Tak to je špatné, mně se líbí kluci. A navíc nevěřím na lásku.. Promiň jestli sis myslela, že ti dávám nějaké naděje, ale brala jsem tě jen jako kamarádku."
A ten její skoro pohrdavý výraz.. Pořád se jí ten rozhovor odehrával v hlavě. Už ne na dlouho. Vydala se na cestu, která má dva směry, ovšem jen jeden cíl. Kdyby jí to neřekla, zžíralo by ji to tak dlouho, až by dočista zešílela. Takhle je to s vědomím, že to zkusila, tu malou šanci na zázrak. Najednou zpomaluje a otírá si opuchlé oči. Myšlenka na ni a na to jak spolu včera byly na pouti jí na tváři vykouzlí letmý úsměv, který je rychle zamordovám návalem chmurných myšlenek. Už jen dochází k místu, kam celou dobu směřovala. Stojí na mostě a sleduje temně modrou hladinu, takovou barvu mají její oči, ve kterých by láskou utonula. Vytahuje z kapsy lihový fix a píše na zábradlí mostu
"Říkáš, že nevěříš na lásku.. Musí být, když mě právě zabíjí."
Vyklání se ze zábradlí. Jejím jediným svědkem je svit měsíce v úplňku, a ten ji vrátit se nedonutí.
Děkuji za přečtení, ikdyž vím, že si to přečte asi jen jeden člověk.
"Už moc dlouho mě to trápí, a dál už to nevydržím. Miluji tě."
"Tak to je špatné, mně se líbí kluci. A navíc nevěřím na lásku.. Promiň jestli sis myslela, že ti dávám nějaké naděje, ale brala jsem tě jen jako kamarádku."
A ten její skoro pohrdavý výraz.. Pořád se jí ten rozhovor odehrával v hlavě. Už ne na dlouho. Vydala se na cestu, která má dva směry, ovšem jen jeden cíl. Kdyby jí to neřekla, zžíralo by ji to tak dlouho, až by dočista zešílela. Takhle je to s vědomím, že to zkusila, tu malou šanci na zázrak. Najednou zpomaluje a otírá si opuchlé oči. Myšlenka na ni a na to jak spolu včera byly na pouti jí na tváři vykouzlí letmý úsměv, který je rychle zamordovám návalem chmurných myšlenek. Už jen dochází k místu, kam celou dobu směřovala. Stojí na mostě a sleduje temně modrou hladinu, takovou barvu mají její oči, ve kterých by láskou utonula. Vytahuje z kapsy lihový fix a píše na zábradlí mostu
"Říkáš, že nevěříš na lásku.. Musí být, když mě právě zabíjí."
Vyklání se ze zábradlí. Jejím jediným svědkem je svit měsíce v úplňku, a ten ji vrátit se nedonutí.
Děkuji za přečtení, ikdyž vím, že si to přečte asi jen jeden člověk.

I ,kdybych si to přečetl jen já , tak alespon někdo ne?:-P
Jinak je to nádhera,ani nevím jak to popsat,umíš moc krásně psát...sice je to kratší ,ale má to v sobě hodně,hodně emocí a hodně ze života.
Bohužel to končí smutně :-( ,ale i to má svojí krásu ,ale někdy by jsi mohla napsat i něco se štastným koncem :-)