Zdravím, tak po dlouhé době přicházím s novým článkem.. Jedná se o povídku. Na obsahu jsme se domluvili s mým kamarádem. Mělo to být Shoujo/Shonen ai a mělo to zkončit.. no to se dozvíte, pokud se dostanete až na konec. ;-)
Dál bych ráda řekla, že se mi tato povídka moc nelíbí.. Přijde mi hodně popisná, ale zase sem cítila nějakou povinnost to dopsat, když to bylo rozepsané. Ano, budou tam nějaké chybky, ano, nevím jestli jsou dobře odstavce, a vím že jsou tam velké časové skoky, i tak přeji doufám "příjemné" čtení.
Zároveň bych ráda uvedla jednu písničku.. kterou jsem si naprosto zamilovala.
Loučím se, Sawemi :-)
Dál bych ráda řekla, že se mi tato povídka moc nelíbí.. Přijde mi hodně popisná, ale zase sem cítila nějakou povinnost to dopsat, když to bylo rozepsané. Ano, budou tam nějaké chybky, ano, nevím jestli jsou dobře odstavce, a vím že jsou tam velké časové skoky, i tak přeji doufám "příjemné" čtení.
Zároveň bych ráda uvedla jednu písničku.. kterou jsem si naprosto zamilovala.
Loučím se, Sawemi :-)
Ty a dívka, dívka, kterou neznáš. Držíš ji v náručí, ruce máš od krve a křičíš. I přesto z tvých úst nevychází žádný zvuk. Cítíš to zoufalství a pak... se probudíš.
Zase. Ten sen ti nahání hrůzu. Celá zpocená otevřeš oči a rozhlédneš se po malé místnosti, kterou ozařuje ranní slunce. Zvedneš se a otvíráš okno svého pokoje, posbíráš pár kusů oblečení, co se povaluje po zemi a jdeš se opláchnout. Chladná tekoucí voda tě uklidňuje. Zastavíš ji a necháváš kapky pomalu odpkapávat ze svých rukou na zašedlý koberec, který pokrývá všechny pokoje internátu. Pomalu dojdeš ke skříni a vyndaváš si džíny, tričko a pohodlnou mikinu. Snídani vynecháváš, chuť k jídlu odešla společne s tvým klidným spánkem před několika dny. Dojdeš k zrcadlu a sleduješ svůj odraz v něm, kruhy pod zeleno-modrýma očima a krátké roztřepené hnědé vlasy. "Vypadáš čímdál líp Verunko." řekneš si ironicky pro sebe. Snažíš se upravit svůj zjev trochou make-upu a po pár minutách vybíháš s taškou přes rameno do dlouhé chodby školy.
Zase na poslední chvíli... Během svého běhu vidíš školníka, který se zřejmě snaží narvat hlavu dovnitř rozbitého automatu, jak se zdá a musíš se zasmát. S očima nalepenýma na školníkovi v zajímavé pozici do něčeho narážíš. Ocitáě se na zemi a po tváři tě cosi šimrá. Z něčeho, do čehos vrazila je někdo, přesněji dívka. Černé dlouhé vlasy dívky, která očividně pospíchala stejně jako ty jsou teď na tvé tváři a obě ležíte na zemi. "Vpohodě, můžeš vstát?" zeptáš se. "Jo dobrý, díky-promiň, že jsem do tebe vrazila." řekne černovláska. "Počkej jak se jmenuješ?" křikneš chodbou za dívkou která odbíhá pryč. "Annie." donese se k tobě a dívka během pokračuje v cestě. "Annie." řekneš si pro sebe potichu a docházíš do učebny. Zasedáš do lavice, pozdravíš Evu, jednu z mála lidí, se kterýma se dá bavit a zároveň tvou nejlepší kamarádku. Na otázky jí odpovídáš jednoslovně. "Veru?" "Hm?" "Copak tě trápí?" poprvé se na ni podíváš, když vidíš Evin pronikavý pohled ucukneš. "Nic." zabručíš. "Nelži mi, znám tě už nějakou dobu, vidím to na tobě. Celou dobu mě nevnímáš a co si budeme namlouvat, to jak ses snažila zamaskovat ty kruhy pod očima se ti taky nepovedlo." Musíš se usmát, zase má pravdu. "Tak fajn, ale ne teď a tady. Po škole, máš čas?" Eva se zašklebila "Jasně. Tak ve čtyři v parku." zamávala a šla si sednout.
Zapřemýšlela ses nad ní, znaly jste se všeho všudy už od základky. První člověk, kterému jsi kdy doopravdy věřila, který tě chápal a respektoval. Vědšla si, že kdybys jí řekla, že chceš mít velký statek a dojit krávy ona by ti rozuměla. Bývá taková optymistka, až to bývá hnusný. Směješ se sama pro sebe.
Do tvých myšlenek se pomalu vkrádá ta dívka z chodby, Annie. Musíš nad ní přemýšlet. Zůstalas jen ty a Annie na chodbě. Její dlouhé havraní vlasy, její chladně šedé oči a její jméno, víc toho o ní nevíš.
Nevíš. A možná bys byla radši, kdyby ses nikdy nic dozvědět neměla...
Do sešitu kreslíš onu dívku, pak znova a znova. Jak se usmívá, jak se válí na zemi, jak ji líbáš... Cože? Popadneš obrázek a roztrhneš ho. A proč ji vlastně maluješ, proč nad ní přemýšlíš? Proč? Jen tak, přece. Protože se nudíš, protože to ona do tebe ráno narazila, je snad normální nad tím přemýšlet, ne? Ne. Odpověděla sis sama.
Poslední zvonění konečně oznámilo, že je konec a tak se vydáváš do svého pokoje, pohodíš tašku, vezmeš si sušenku a na chvíli sebou hodíš na postel. Zavřeš oči a aniž bys to plánovala usínáš. Sen se opakuje. "Ne!" zazní hlasitý výkřik. Ze snu? Ne, už jsi vzhůru, podíváš se na hodiny. 15:54 "Doprdele." musela jsi usnout na déle než si chtěla, musíš chvátnout, nechceš nechat Evu čekat. Ovšem co se divím, poslední dobou sem toho moc nenaspala, že? Vybíháš z pokoje a následně z areálu školy a uháníš seč ti nohy stačí, ikdyž kde kdo by tě předhonil, moc dobrou fizičku nemáš.
Konečně dobíháš až do parku a hledáš Evu, sedí na lavičce pod velkým stromem s krásně zeleným listím. Aspoň že nevypadá naštvaně. Fajn 16:07. "Ahoj Evi." "Ahoj." zvedne se k pozdravu a obejme tě. "Promiň že jdu-" "To nic, dáš si pití?" přeruší těa hází ti plechovku Coly. "Jasně.." "Tak?" zeptá se mile Eva. Křečovitě svíráš plechovku "Poslední dobou se mi zdá sen... Pořád se vrací." a tak začneš vyprávět o tom, jak je tma a ty klečíš a v náručí svíráš dívku, jak máš ruce od krve a jak se snažíš křičet, a přesto žádná slova nevychází, jak tě pomalu zachvacuje pocit zoufalství, a že netušíš, kdo je ta dívka, a co to má znamenat. Dovyprávíš, pomalu se ti třesou ramena a víš, že nechybí moc k tomu, aby ses rozplakala. Když tě najednou obejmou Eviny paže, jsi za to nesmírně ráda. "Zlato.." řekne "Nesmíš nad tím přemýšlet a trápit se tím, určitě to nic neznamená." "Máš pravdu." řekneš pevně a utíráš si oči. "Nakonec, můžu zkusit Redbullový maraton a celou noc nespat." obě se smějete. "Netrápí tě ještě něco?" ptá se opatrně Eva. Držíte se za ruku. "Ne. Nic." usměje se na tebe. "Ikdyž vlastně, neznáš nějakou Annie? Od nás ze školy.." "Jasně. Myslím že je nová, chodí o rok níž. Pročpak?" "Jen tak.. ráno jsme se srazily na chodbě.. nepůjdeme už?" vstaly a zamířily zpět ke škole. "Evi.. chtěla sem ti jen poděkovat za všechno.. a žes mě vyslechla." zasmála se "Zlato, není zač." vzhlédneš a usměješ se na ni.
Začíná se stmívat, a jak sedíš na posleti, říkáš si, jestli stojí za to jít spát, když by se ti měl znovu zdát ten sen. Samozřejmě, že ne. Vytáhneš plechovku Redbulla ze skříně a pak druhou a třetí. Liješ je do sebe jako nic. Pustíš si nahlas hudbu a ležíš na posleti, zírajíc do stropu. Po hodině tě to přestane bavit, rozsvítíš světlo, vemeš si mikinu, do kapsy ještě jednoho Redbulla a v šortkách vyjdeš ven, do chodeb intru. Procházíš patro a míříš dolů ze schodů, když zaslechneš hru na klavír ze společenské místnosti. Dojdeš tam, a vidíš ji. Sedí u klavíru ve vytahaných teplácích a tílku. Stále nádherná. Dojdeš až k ní a hudba ustane. Sedneš si do jednoho z křesel. "Krásně hraješ." Posadí se do křesla naproti tobě. "Děkuji. pořád se usmívá. "Je mi líto, že jsem tě ráno na chodbě srazila." řekneš. "Nevadí. Neslyšela jsem tvé jméno...?" "Veronika." "Annie." "Já vím,.." zase se na tebe usměje. "A co ty tu tak pozdě.." zeptá se tě. Zamračíš se. "Snažím se neusnout." odpovíš. "Ah tak. Taky se mi nechce spát.." vytáhneš plechovku z kapsy a nabídneš jí. Pijete energyťák a povídáte si. O rodině, hudbě, filmech, názorech, škole, zážitcích z dětství.. Smějete se. Čas pokročil o víc než 2 hodiny. "Annie, počkáš chvíli.. Vychlastala sem asi 4 plechovky a erm.." "Chce se ti na záchod." "Jo." rozesmějete se. "Běž." Docházíš do místnosti vedle společenské místnosti, zavřeš se do kabinky. Po chvíli vyjdeš a jdeš si umýt ruce. Utíráš je do ručníku, když se šíleně lekneš. Stojí za tebou. "Co tu-" nestihneš doříct větu. Přitiskla se na tebe plnou silou a tlačí tě ke zdi. Jsi jako v pasti, i kdybys chtěla utéct tak nemůžeš. Stejně bys nechtěla..
Zrychluje se ti tep a dech se krátí když tě začne hladit po odhaleném stehně. Vzdychneš do jejích tmavých vlasů. Podíváš se jí do očí, vypadá jako divoká šelma a ty jsi bezbranná ovečka co nemůže nic udělat. Najednou přitiskne své rty k těm tvým. Oh, líbáte se na záchodech kde vás kdokoli může vidět, ale jako by to nevadilo. Její stisk najednou povoluje a ty jako bys procitla. Díváš se na dívku, kterou znáš teprve pár hodin ikdyž ti to přijde jako daleko delší doba, se kterou jsi se právě líbala na záchodech a která zrychleně dýchá do tvé tváře. Jde na tebe závrať. "Už půjdu.." Běžíš do svého pokoje, práskneš dveřma a sletíš na postel. Už půjdu? Větší hovadinu už sem říct nemohla? Ne nemohla. Proboha co se to stalo, je to holka, sotva jí znám. A je to holka! A vadí, že je to holka? Vlastně ani ne.. Tak se ti skutečně povedlo neusnout.
Ráno se oblečeš, a běžíš chodbou. Musíš najít Evu. Konečně, dobíháš jí uprostřed chodby. "Evo!" "Bré ránko Veru-" "Pojď musím ti něco říct!" zatáhneš ji do učebny fyziky. Celé jí to řekneš. "Ó můj bože! Whooa." "Ráda bych sdílela tvé nadšení.. Nevím co mám dělat." "No, musíš si s ní promluvit, a uvidíš." povzdechneš si.. Zdá se že budu muset. Vyběhneš z učebny "Kam běžíš!" ozývá se za tebou. Vracíš se k intru do patra kde má pokoj, ještě že ti to včera řekla. Snad tam bude.. Málem jste se srazily uprostřed cesty. "Annie!" "Ahoj." nevypadala jako že by chtěla čekat "Počkej chvíli. Mrzí mě, že jsem včera utekla. Ale byla jsem zaskočená.." "Ale ne, já bych se měla omluvit.. Neudržela jsem se. Chtěla bych se s tebou odpoledne sejít, teda pokud budeš chtít. Prosím." "Ráda." dala jsi jí rychlou pusu na tvář a běžela zpět.
A od toho odpoledne jste se scházely dál. Čímdál častěji. Až se nakonec z kamarádek stalo něco víc. Hodily jste se k sobě, byly jste jako spřízněné duše, i přesto, že jste se znaly jen několik týdnů.
"Celá záříš." usmála se na tebe Eva. "Jo.. Dokonale šťastná." usmála ses taky. "A nechcete ty a ta tvoje dneska s náma do baru. Pavel bude řídit." "Jo, rády. Zajdu to Ann říct." "Fajn. V 8. Pa." zamáváš a vracíš se ke koleji.
Jdeš známýma chodbama školy až k internátu. Míříš do společenské místnosti, kde sedí v křesle s učebnicí španělštiny. "No desea esta noche al bar?" zeptáš se vysmátě. "Estoy seguro. Gustaría ir." odpoví ti s radostí. "Fajn, dojdu pro tebe před 8. Zatím pa." vtiskneš jí polibek na tvář. "Ahoj." odpoví a zamyšleně tě sleduje odcházet.
Zbytek volného dne strávíš s Evou venku a pozdějším odpočíváním na pokoji. V 7 se začneš chystat, snažíš se trochu namalovat, bereš si tyrkysové triko a riflové šortky. Zajdeš pro Annie. Stojí u svého pokoje ve skvěle padnoucích černých minišatech. Whoa. "Vypadáš nádherně." řekneš a vineš si o trochu menší dívku k boku. "Ty taky." odpoví ti usměvavě. Vyjdete spolu před školu, kde už čeká Eva s Pavlem a další 2 kámoši. "Hmm sexy." řekne jeden z nich směrem ke dvoum dívkám držícím se za ruku. "Nech si zajít chuť." žďouchne do něj Eva. "Tak jedem." řekne a všichni se cpete do poměrně velkého auta. Jedete asi čtvrt hodiny. Dostáváte se před bar s hodně velkým blikajícím nápisem 'COIL' vcházíte dovnitř, míříš i s Annie přímo k baru. Obědnáš 2 vodky a pak další. "Co kdyby jsme si zatančily? He?" navrhne Annie. "Tak fájn." hulákáš na ní, ikdyž jste jen kousek od sebe, přes hlasitou hudbu není skoro nic slyšet. Vstane a táhne tě k parketu, do místa všech těch oslepujících barevných světel. Začne kolem tebe tancovat jako by to byl její nejpřirozenější pohyb, hýbe tvými boky, tancujete tak dlouho dokud tempo hudby nezpomalí a vy jste na sobě nalepené. S její hlavou na tvém rameni. "Miluju tě." řekne najednou. Odtáhneš se od ní a sleduješ její chladně barevné oči. Skloníš se k ní a políbíš jí uprostřed parketu mezi tolika propletenýma lidma vlnícíma se do rytmu. Mezi směsicí vůně alkoholu a potu, laků na vlasy a všemožných voňavek. "Já tebe taky." odpovíš. Přesunete se zpět k baru. Popíjíte a mluvíte, když kolem půlnoci přijde Eva. "Konečně jsem vás našla holky. Kluci by už chtěli jet zpět. Vyrazíme?" "Okej." vyrazíte před bar kde už stáli 3 kluci. "Jsi si jistý, že můžeš řídit?" zeptáš se nedůvěřivě Pavla. Kývne a ukáže ti zdvihlý palec, jako že je v pohodě. Začíná pršet. "Tak jdeme. Nechceme zmoknout, ne?" zase se všichni cpete do auta.
Přední světla se rozsvicují a vy vyjíždíte z parkoviště. Annie ti pokládá hlavu na rameno a ty jí hladíš po ruce. Déšť zesiluje. Vozovka začíná klouzat. Najednou se proti vám vyřítí kamion. Vidíš ve tváři řidiče, že je opilý a usmívá se. Chytá smyk, zabírá celou silnici. Náraz. Křik. Bolest.
Probíráš se, z hlavy ti stéká pramínek krve, bolí tě noha. Zlomená. Na 3 místech. Jako bys to nevnímala. "ANNIE!" zařveš najednou. Vytahuješ dívku bezvládně ležící vedle tebe z auta. Vytáhneš ji a položíš stranou na silnici. "Annie?! Annie, slyšíš mě?! Annie řekni něco! ANNIE!!" snažíš se nahmatat její tep. Bereš jí do náruče. "Ann, notak Ann prosím! Řekni něco!" začínáš plakat. Po rukách ti teče krev. Ale není tvoje. Snažíš se vstát s dívkou v náručí. Zoufalství prochází každým kouskem tvého těla. "Miluju tě, slyšíš mě?! Miluju tě!" Nedokážeš se zvednout. "Annie.., Annie.., Annie.., Annie...." šeptáš. Kéž bys ji tehdy na té chodbě nikdy neviděla, nemuselo se to stát. Znaveně klesáš vedle jejího těla. A ten sen se už nikdy neopakoval.
Zase. Ten sen ti nahání hrůzu. Celá zpocená otevřeš oči a rozhlédneš se po malé místnosti, kterou ozařuje ranní slunce. Zvedneš se a otvíráš okno svého pokoje, posbíráš pár kusů oblečení, co se povaluje po zemi a jdeš se opláchnout. Chladná tekoucí voda tě uklidňuje. Zastavíš ji a necháváš kapky pomalu odpkapávat ze svých rukou na zašedlý koberec, který pokrývá všechny pokoje internátu. Pomalu dojdeš ke skříni a vyndaváš si džíny, tričko a pohodlnou mikinu. Snídani vynecháváš, chuť k jídlu odešla společne s tvým klidným spánkem před několika dny. Dojdeš k zrcadlu a sleduješ svůj odraz v něm, kruhy pod zeleno-modrýma očima a krátké roztřepené hnědé vlasy. "Vypadáš čímdál líp Verunko." řekneš si ironicky pro sebe. Snažíš se upravit svůj zjev trochou make-upu a po pár minutách vybíháš s taškou přes rameno do dlouhé chodby školy.
Zase na poslední chvíli... Během svého běhu vidíš školníka, který se zřejmě snaží narvat hlavu dovnitř rozbitého automatu, jak se zdá a musíš se zasmát. S očima nalepenýma na školníkovi v zajímavé pozici do něčeho narážíš. Ocitáě se na zemi a po tváři tě cosi šimrá. Z něčeho, do čehos vrazila je někdo, přesněji dívka. Černé dlouhé vlasy dívky, která očividně pospíchala stejně jako ty jsou teď na tvé tváři a obě ležíte na zemi. "Vpohodě, můžeš vstát?" zeptáš se. "Jo dobrý, díky-promiň, že jsem do tebe vrazila." řekne černovláska. "Počkej jak se jmenuješ?" křikneš chodbou za dívkou která odbíhá pryč. "Annie." donese se k tobě a dívka během pokračuje v cestě. "Annie." řekneš si pro sebe potichu a docházíš do učebny. Zasedáš do lavice, pozdravíš Evu, jednu z mála lidí, se kterýma se dá bavit a zároveň tvou nejlepší kamarádku. Na otázky jí odpovídáš jednoslovně. "Veru?" "Hm?" "Copak tě trápí?" poprvé se na ni podíváš, když vidíš Evin pronikavý pohled ucukneš. "Nic." zabručíš. "Nelži mi, znám tě už nějakou dobu, vidím to na tobě. Celou dobu mě nevnímáš a co si budeme namlouvat, to jak ses snažila zamaskovat ty kruhy pod očima se ti taky nepovedlo." Musíš se usmát, zase má pravdu. "Tak fajn, ale ne teď a tady. Po škole, máš čas?" Eva se zašklebila "Jasně. Tak ve čtyři v parku." zamávala a šla si sednout.
Zapřemýšlela ses nad ní, znaly jste se všeho všudy už od základky. První člověk, kterému jsi kdy doopravdy věřila, který tě chápal a respektoval. Vědšla si, že kdybys jí řekla, že chceš mít velký statek a dojit krávy ona by ti rozuměla. Bývá taková optymistka, až to bývá hnusný. Směješ se sama pro sebe.
Do tvých myšlenek se pomalu vkrádá ta dívka z chodby, Annie. Musíš nad ní přemýšlet. Zůstalas jen ty a Annie na chodbě. Její dlouhé havraní vlasy, její chladně šedé oči a její jméno, víc toho o ní nevíš.
Nevíš. A možná bys byla radši, kdyby ses nikdy nic dozvědět neměla...
Do sešitu kreslíš onu dívku, pak znova a znova. Jak se usmívá, jak se válí na zemi, jak ji líbáš... Cože? Popadneš obrázek a roztrhneš ho. A proč ji vlastně maluješ, proč nad ní přemýšlíš? Proč? Jen tak, přece. Protože se nudíš, protože to ona do tebe ráno narazila, je snad normální nad tím přemýšlet, ne? Ne. Odpověděla sis sama.
Poslední zvonění konečně oznámilo, že je konec a tak se vydáváš do svého pokoje, pohodíš tašku, vezmeš si sušenku a na chvíli sebou hodíš na postel. Zavřeš oči a aniž bys to plánovala usínáš. Sen se opakuje. "Ne!" zazní hlasitý výkřik. Ze snu? Ne, už jsi vzhůru, podíváš se na hodiny. 15:54 "Doprdele." musela jsi usnout na déle než si chtěla, musíš chvátnout, nechceš nechat Evu čekat. Ovšem co se divím, poslední dobou sem toho moc nenaspala, že? Vybíháš z pokoje a následně z areálu školy a uháníš seč ti nohy stačí, ikdyž kde kdo by tě předhonil, moc dobrou fizičku nemáš.
Konečně dobíháš až do parku a hledáš Evu, sedí na lavičce pod velkým stromem s krásně zeleným listím. Aspoň že nevypadá naštvaně. Fajn 16:07. "Ahoj Evi." "Ahoj." zvedne se k pozdravu a obejme tě. "Promiň že jdu-" "To nic, dáš si pití?" přeruší těa hází ti plechovku Coly. "Jasně.." "Tak?" zeptá se mile Eva. Křečovitě svíráš plechovku "Poslední dobou se mi zdá sen... Pořád se vrací." a tak začneš vyprávět o tom, jak je tma a ty klečíš a v náručí svíráš dívku, jak máš ruce od krve a jak se snažíš křičet, a přesto žádná slova nevychází, jak tě pomalu zachvacuje pocit zoufalství, a že netušíš, kdo je ta dívka, a co to má znamenat. Dovyprávíš, pomalu se ti třesou ramena a víš, že nechybí moc k tomu, aby ses rozplakala. Když tě najednou obejmou Eviny paže, jsi za to nesmírně ráda. "Zlato.." řekne "Nesmíš nad tím přemýšlet a trápit se tím, určitě to nic neznamená." "Máš pravdu." řekneš pevně a utíráš si oči. "Nakonec, můžu zkusit Redbullový maraton a celou noc nespat." obě se smějete. "Netrápí tě ještě něco?" ptá se opatrně Eva. Držíte se za ruku. "Ne. Nic." usměje se na tebe. "Ikdyž vlastně, neznáš nějakou Annie? Od nás ze školy.." "Jasně. Myslím že je nová, chodí o rok níž. Pročpak?" "Jen tak.. ráno jsme se srazily na chodbě.. nepůjdeme už?" vstaly a zamířily zpět ke škole. "Evi.. chtěla sem ti jen poděkovat za všechno.. a žes mě vyslechla." zasmála se "Zlato, není zač." vzhlédneš a usměješ se na ni.
Začíná se stmívat, a jak sedíš na posleti, říkáš si, jestli stojí za to jít spát, když by se ti měl znovu zdát ten sen. Samozřejmě, že ne. Vytáhneš plechovku Redbulla ze skříně a pak druhou a třetí. Liješ je do sebe jako nic. Pustíš si nahlas hudbu a ležíš na posleti, zírajíc do stropu. Po hodině tě to přestane bavit, rozsvítíš světlo, vemeš si mikinu, do kapsy ještě jednoho Redbulla a v šortkách vyjdeš ven, do chodeb intru. Procházíš patro a míříš dolů ze schodů, když zaslechneš hru na klavír ze společenské místnosti. Dojdeš tam, a vidíš ji. Sedí u klavíru ve vytahaných teplácích a tílku. Stále nádherná. Dojdeš až k ní a hudba ustane. Sedneš si do jednoho z křesel. "Krásně hraješ." Posadí se do křesla naproti tobě. "Děkuji. pořád se usmívá. "Je mi líto, že jsem tě ráno na chodbě srazila." řekneš. "Nevadí. Neslyšela jsem tvé jméno...?" "Veronika." "Annie." "Já vím,.." zase se na tebe usměje. "A co ty tu tak pozdě.." zeptá se tě. Zamračíš se. "Snažím se neusnout." odpovíš. "Ah tak. Taky se mi nechce spát.." vytáhneš plechovku z kapsy a nabídneš jí. Pijete energyťák a povídáte si. O rodině, hudbě, filmech, názorech, škole, zážitcích z dětství.. Smějete se. Čas pokročil o víc než 2 hodiny. "Annie, počkáš chvíli.. Vychlastala sem asi 4 plechovky a erm.." "Chce se ti na záchod." "Jo." rozesmějete se. "Běž." Docházíš do místnosti vedle společenské místnosti, zavřeš se do kabinky. Po chvíli vyjdeš a jdeš si umýt ruce. Utíráš je do ručníku, když se šíleně lekneš. Stojí za tebou. "Co tu-" nestihneš doříct větu. Přitiskla se na tebe plnou silou a tlačí tě ke zdi. Jsi jako v pasti, i kdybys chtěla utéct tak nemůžeš. Stejně bys nechtěla..
Zrychluje se ti tep a dech se krátí když tě začne hladit po odhaleném stehně. Vzdychneš do jejích tmavých vlasů. Podíváš se jí do očí, vypadá jako divoká šelma a ty jsi bezbranná ovečka co nemůže nic udělat. Najednou přitiskne své rty k těm tvým. Oh, líbáte se na záchodech kde vás kdokoli může vidět, ale jako by to nevadilo. Její stisk najednou povoluje a ty jako bys procitla. Díváš se na dívku, kterou znáš teprve pár hodin ikdyž ti to přijde jako daleko delší doba, se kterou jsi se právě líbala na záchodech a která zrychleně dýchá do tvé tváře. Jde na tebe závrať. "Už půjdu.." Běžíš do svého pokoje, práskneš dveřma a sletíš na postel. Už půjdu? Větší hovadinu už sem říct nemohla? Ne nemohla. Proboha co se to stalo, je to holka, sotva jí znám. A je to holka! A vadí, že je to holka? Vlastně ani ne.. Tak se ti skutečně povedlo neusnout.
Ráno se oblečeš, a běžíš chodbou. Musíš najít Evu. Konečně, dobíháš jí uprostřed chodby. "Evo!" "Bré ránko Veru-" "Pojď musím ti něco říct!" zatáhneš ji do učebny fyziky. Celé jí to řekneš. "Ó můj bože! Whooa." "Ráda bych sdílela tvé nadšení.. Nevím co mám dělat." "No, musíš si s ní promluvit, a uvidíš." povzdechneš si.. Zdá se že budu muset. Vyběhneš z učebny "Kam běžíš!" ozývá se za tebou. Vracíš se k intru do patra kde má pokoj, ještě že ti to včera řekla. Snad tam bude.. Málem jste se srazily uprostřed cesty. "Annie!" "Ahoj." nevypadala jako že by chtěla čekat "Počkej chvíli. Mrzí mě, že jsem včera utekla. Ale byla jsem zaskočená.." "Ale ne, já bych se měla omluvit.. Neudržela jsem se. Chtěla bych se s tebou odpoledne sejít, teda pokud budeš chtít. Prosím." "Ráda." dala jsi jí rychlou pusu na tvář a běžela zpět.
A od toho odpoledne jste se scházely dál. Čímdál častěji. Až se nakonec z kamarádek stalo něco víc. Hodily jste se k sobě, byly jste jako spřízněné duše, i přesto, že jste se znaly jen několik týdnů.
"Celá záříš." usmála se na tebe Eva. "Jo.. Dokonale šťastná." usmála ses taky. "A nechcete ty a ta tvoje dneska s náma do baru. Pavel bude řídit." "Jo, rády. Zajdu to Ann říct." "Fajn. V 8. Pa." zamáváš a vracíš se ke koleji.
Jdeš známýma chodbama školy až k internátu. Míříš do společenské místnosti, kde sedí v křesle s učebnicí španělštiny. "No desea esta noche al bar?" zeptáš se vysmátě. "Estoy seguro. Gustaría ir." odpoví ti s radostí. "Fajn, dojdu pro tebe před 8. Zatím pa." vtiskneš jí polibek na tvář. "Ahoj." odpoví a zamyšleně tě sleduje odcházet.
Zbytek volného dne strávíš s Evou venku a pozdějším odpočíváním na pokoji. V 7 se začneš chystat, snažíš se trochu namalovat, bereš si tyrkysové triko a riflové šortky. Zajdeš pro Annie. Stojí u svého pokoje ve skvěle padnoucích černých minišatech. Whoa. "Vypadáš nádherně." řekneš a vineš si o trochu menší dívku k boku. "Ty taky." odpoví ti usměvavě. Vyjdete spolu před školu, kde už čeká Eva s Pavlem a další 2 kámoši. "Hmm sexy." řekne jeden z nich směrem ke dvoum dívkám držícím se za ruku. "Nech si zajít chuť." žďouchne do něj Eva. "Tak jedem." řekne a všichni se cpete do poměrně velkého auta. Jedete asi čtvrt hodiny. Dostáváte se před bar s hodně velkým blikajícím nápisem 'COIL' vcházíte dovnitř, míříš i s Annie přímo k baru. Obědnáš 2 vodky a pak další. "Co kdyby jsme si zatančily? He?" navrhne Annie. "Tak fájn." hulákáš na ní, ikdyž jste jen kousek od sebe, přes hlasitou hudbu není skoro nic slyšet. Vstane a táhne tě k parketu, do místa všech těch oslepujících barevných světel. Začne kolem tebe tancovat jako by to byl její nejpřirozenější pohyb, hýbe tvými boky, tancujete tak dlouho dokud tempo hudby nezpomalí a vy jste na sobě nalepené. S její hlavou na tvém rameni. "Miluju tě." řekne najednou. Odtáhneš se od ní a sleduješ její chladně barevné oči. Skloníš se k ní a políbíš jí uprostřed parketu mezi tolika propletenýma lidma vlnícíma se do rytmu. Mezi směsicí vůně alkoholu a potu, laků na vlasy a všemožných voňavek. "Já tebe taky." odpovíš. Přesunete se zpět k baru. Popíjíte a mluvíte, když kolem půlnoci přijde Eva. "Konečně jsem vás našla holky. Kluci by už chtěli jet zpět. Vyrazíme?" "Okej." vyrazíte před bar kde už stáli 3 kluci. "Jsi si jistý, že můžeš řídit?" zeptáš se nedůvěřivě Pavla. Kývne a ukáže ti zdvihlý palec, jako že je v pohodě. Začíná pršet. "Tak jdeme. Nechceme zmoknout, ne?" zase se všichni cpete do auta.
Přední světla se rozsvicují a vy vyjíždíte z parkoviště. Annie ti pokládá hlavu na rameno a ty jí hladíš po ruce. Déšť zesiluje. Vozovka začíná klouzat. Najednou se proti vám vyřítí kamion. Vidíš ve tváři řidiče, že je opilý a usmívá se. Chytá smyk, zabírá celou silnici. Náraz. Křik. Bolest.
Probíráš se, z hlavy ti stéká pramínek krve, bolí tě noha. Zlomená. Na 3 místech. Jako bys to nevnímala. "ANNIE!" zařveš najednou. Vytahuješ dívku bezvládně ležící vedle tebe z auta. Vytáhneš ji a položíš stranou na silnici. "Annie?! Annie, slyšíš mě?! Annie řekni něco! ANNIE!!" snažíš se nahmatat její tep. Bereš jí do náruče. "Ann, notak Ann prosím! Řekni něco!" začínáš plakat. Po rukách ti teče krev. Ale není tvoje. Snažíš se vstát s dívkou v náručí. Zoufalství prochází každým kouskem tvého těla. "Miluju tě, slyšíš mě?! Miluju tě!" Nedokážeš se zvednout. "Annie.., Annie.., Annie.., Annie...." šeptáš. Kéž bys ji tehdy na té chodbě nikdy neviděla, nemuselo se to stát. Znaveně klesáš vedle jejího těla. A ten sen se už nikdy neopakoval.

Trochu se cítím vinný za to jaké kritéria jsem tam vložil.
Tragický konec jsem jim opravdu nepřál. Ale samozřejmě to taky dává nějakou větší zápletku příběhu.
Je to nádhera, dokázal bych říci, že je to nejlepší dílo, který jsi napsala i, když třeba "Narozeninové přání" také považuji za tvé vrcholné dílo.
Teď musím na odpověď napsat tu povídku já, podle toho co jsem promyslel to bude asi úplně jiného rázu a jiné prostředí, teda jestli se mi to podaří napsat tak jak to mám v hlavě.
Ještě jednou je to úchvatná povídka, nejlepší, kterou jsem na tuto tématiku četl (hug).