Tenhle blog pomalu umírá. Možná, že jednou zas dostanu chuť to tu vzkřísit. Momentálně na to ale nemám ani chuť, ani sílu. Nemám sílu skoro na nic. Již nějakou dobu se potácím v něčem, z čeho se nedokážu dostat. Jakoby v nějakém hustém mlžném oparu, na jehož konec nevidím. Jsem bez síly a chuti k čemukoli. Každý den přistihnu sama sebe, jak sedím a prázdně zírám. I to hloupé zvednutí knih ve mně vyvolává myšlenky na to, jak náročné to bude, a že to bude práce navíc. Vždy se odhodlávám k tak primitivním věcem tak dlouho, že jsem schopna nad tím strávit několik hodin. Svazuje mě naprostá nechuť a vyčerpanost. Mám chuť lehnout, na dveře dát cedulku "Do zotavení nerušit" a zůstat tak. Často však odsouvám nelibé činnosti tím, že si vezmu do ruky kytaru. Zabrnkám úvodní tóny skladby Come As You Are od nesmrtelné Nirvany a mého levo-rukého vzoru Kurta Cobaina. I on trpěl skoliózou s levým vybočením a přesto se rozhodl hrát na levou ruku, což jeho zdraví jen zhoršilo. On skončil s troj-násobně smrtelnou dávkou heroinu v krvi a průstřelem hlavy. Neberu to jako svou vyhlídku nebo tak něco, to ne, Satane chraň. Jen je tak sakra smutný vědět, že mám něco, co už nikdy nebude dobrý, co nedokážu zpravit ani velkou snahou, a že já nejsem vytrvalá "běžkyně na dlouhé tratě". Vyčerpává mě i psaní těchhle řádků, ale chci si ulehčit vyřčením jich. Vždy potřebuju něco, na co se těšit. Nějaký záchytný bod,něco, pro co chtít jít dál. Nějak se i mé záchytné body oslabují a já už necítím takovou radost. Jistě, nebudu lhát, pořád nějaké hledám a i vyhlídka "až skončí zítřek, bude úterý" je pro mě dobrá. Nebudu lhát ani v tom, že se nedokážu smát. Když je kolem víc lidí bavím se s nimi, směji se, ale někde tam, pořád na mně visí ten chmurný stín a pak mě znovu dostane. Vysává ze mě mou energii a chuť a tak prosím. Zbavte mě toho cizopasníka, nechci ho tu.
