Jdu již potemnělou dlouhou ulicí; alejí po obou stranách lemovanou vysokými stromy. Na cestu mi svítí pár pouličních lamp a veliká svítící loga supermarketů tyčící se o kus dál. Zahnu a vycházím travnatý kopeček. Mikinu si přitahuji blíže k tělu a vydechuji obláček vzduchu. Nasazuji si tmavou kapuci. Jsem tu. Stojím na cestě a pod nohama mi křupají malé kamínky. Je večer 1. Máje a já se zatnutými pěstmi zakukleně stojím před domem tyčícím se na začátku ulice. Mám chuť popojít o pár kroků vpřed a zaklepat. Fuck your fear. Podívám se do okna, v němž září nažloutlé světlo a na jehož rámu jsou zevnitř zavěšeny ozdoby. Slyším hrající hudbu a smích ozývající se zevnitř. Usměju se. Pěkně slaví. Najednou uvidím obrys postavy v onom okně.Dám se do bohybu jakožto náhodný kolemjdoucí. Nachvíli mám pocit, že se mé oči střetly s těmi v okně. Mladičká postava odchází. Dceruška. Stejně tak odcházím i já stejnou cestou jako jsem přišla a za mnou zůstává jen jedna květina položená před dveřmi na schodku. Možná bude přehlédnuta a možná jí nebude přisuzován žádný význam, možná ji do rána odfouká vítr pryč. Ale odcházím s pocitem, že tam je a já se překonala. ''Všechno nejlepši, sweetheart.''
