Byla jsem jediná široko daleko, kdo se nechal unášet vodní hladinou a plaval v drobných vlnkách, které se na ní utvářely. Alespoň jsem si to myslela. A pak jsem spatřila ji. Bezvládně visela ve vodě, v rudých šatech, které zdobily černé puntíky. Okamžitě jsem se rozhodla a vyrazila jí na pomoc, jak rychle jsem jen dovedla. Byla by se tam jistě utopila, a tak pro ni bylo záchranou, že byl někdo jiný zrovna na blízku. Po chvíli jsem ji už podepírala a dostávala z vody. Vše proběhlo naprosto beze slov, ovšem na mé tváři byla jasně viditelná jistá úleva a jsem si jistá, že ona byla velmi vděčná. Několikrát se pokusila i o jiný pohyb, než jen chůzi, když už byla v bezpečí, mimo vodu. Pokaždé ale neúspěšně, i přesto, že má ruka jí byla stále oporou. Z blízka jsem ji pozorovala, jak si mne svůj promočený rudý, černou zdobený šat. Najednou začala šátrat nahoru po mé ruce. Chvíli jsem se na ni dál dívala. Můj pohled mi opětovala. A pak roztáhla své červené krovky a konečně se zmohla k odletu. Zachráněná letěla vzhůru k nebi, a třeba mi přinese štěstí, jak se o nahoru letících beruškách říká.

zaujímavo píšeš :)